Osobní rozvoj. Jak na to?

Dospělý se naučí jen to, co se naučit chce. Připusťme, že se mnozí chtějí stát úspěšnými leadery, chtějí se trvale rozvíjet. Od tohoto obecného přání k realizaci je však třeba udělat několik důležitých kroků.

 

 

 

Prvním z nich je dobře si promyslet, čeho chci vlastně dosáhnout, kým se chci stát. Chci to skutečně já nebo plním přání nebo očekávání společnosti, firmy, rodiny? Je to něco, co mi dávno vnukli rodiče, že by bylo dobré nebo krásné, kdybych toho dosáhl? Odpověď není jednoduchá. Všichni žijeme pod vlivem přání svých blízkých, chceme jim udělat radost nebo splnit naděje, které do nás vložili. Stává se, že lidé uprostřed života zjistí, že vlastně dělají něco, co původně tak docela dělat nechtěli. Mnohé k tomu přimějí okolnosti, společenský tlak. U jiných se vyskytla v životě příležitost poměrně snadno uspět nebo hrála roli vlastní lenost rozhodnout se.

V mládí je skutečně těžké zvolit si povolání. Může se stát, že si vyberete něco, co vám připadá správné a pak se pomalu přizpůsobujete okolnostem. Ty se postupně mění, ale mnozí lidé fungují stále stejným způsobem. Lze je přirovnat k žábě v pomalu se ohřívající vodě. Ta si nevšímá, jak teplota stoupá, a když se blíží k varu, chybí žábě síly, aby vyskočila. Někdy žába během vaření dokonce tuší, že by měla vyskočit, ale její touha není dost silná. Setrvačnost, psychické pohodlí a neochota riskovat jsou u některých lidí silnější než vůle dělat to, co považují za správné, za čím je táhne jejich hlava i srdce.

 

Není vždycky nutné mít konkrétní plán, ke štěstí stačí to, že jednáme ve shodě se svými vlastními hodnotami, se svou představou správného jednání. Potřebujeme si tedy vytvořit ideál vlastního já. Co nejbarvitější obraz toho jak se chceme cítit, jací chceme být, jak chceme jednat, čeho chceme dosáhnout. Někdy nám jde o profesní úspěch, často o vypěstování vztahů, o touhu vykonat něco co získá uznání, někdy pro jiné. To, co od života chceme, je našim životním ohniskem, které v nás budí motivaci, angažovanost a vášně. Je to to, co slouží jako barometr pro naše rozhodování. Občas je toto ohnisko skoro vyhaslé, fungujeme jaksi ze zvyku.

 

Uvědomit, pojmenovat, představit si své ideální já není snadné, nicméně je to velmi užitečné. Občas přitom lidé zjistí, že to, co dosud dělali je nudí, že už to nechtějí. Pak musí znovu vyrazit na dobrodružnou cestu hledání sebe sama. Revize ideálu jsou dobrým protijedem proti ustrnulým návykům a stereotypům. Vzpomeňte si na film Americká krása a odvahu Kevina Spaceyho, když se vzdal lukrativního místa v prestižní reklamní společnosti a začíná pracovat ve fast-food restauraci se slovy „Chci místo s co nejmenší zodpovědností…“. I v naší praxi koučů potkáváme manažery, kteří přiznávají, že by raději byli na výkonné pozici, nevedli lidi, pracovali ve firmě s jinou kulturou apod. Není náhodou, že těmto lidem byl kouč najat proto, že mají problémy s výkonností. Spokojený není tedy jen takový člověk, ale ani firma, pro kterou pracuje. Příklady existují i v jiných povoláních. Při koučování s obchodním zástupcem jsme došli až k tomu, že vlastně má tuto práci rád jen kvůli penězům a stylu života, který umožňuje. Samotné obchodní jednání jej nebaví. Tím se vysvětluje, že vyjednávání často vzdává, že v oslovování nových zákazníků je daleko za firemním průměrem. Jeho nadřízený uvažuje o tom, že ho propustí. Je možné, že až tento impuls bude dostatečný, aby se obchodník vydal skutečně za tím, čím chce být. Aby žába vyskočila.

 

Až si člověk ujasní čeho chce dosáhnout, jaký chce být, musí udělat další krok – podívat se na sebe jaký skutečně je. Poznat své reálné já. V prvé řadě se pokoušíme vnímat sami sebe a hodnotíme jak působíme na ostatní, jak se nám věci daří, jak jsme úspěšní, oblíbení, nadějní. Obvykle se v některých ohledech vidíme v lepším světle. Tyto růžové brýle mají svou výhodu – dodávají člověku sebevědomí, pozitivní vnímání sebe i druhých. Ovšem užitečné jsou jen někdy a v určitých hranicích. Někteří lidí vidí naopak sami sebe v horším světle než jací skutečně jsou. Vnímají především neúspěchy, kritiku, zveličují je, trápí sebe a občas i jiné svou touhou po perfekcionismu. Reálně vidět sama sebe je téměř nemožné.

Je dobré pečlivě naslouchat sám sobě. Uvědomovat si jak jednám a proč. Čeho se obávám a z čeho mám radost a jaké pocity svým jednáním vyjadřuji. Je užitečné se zastavit nad tím, do jaké míry vůbec známe sami sebe. Do jaké míry dokážeme být sami se sebou v kontaktu, naslouchat svým pocitům, svému vnitřnímu hlasu.  Do jaké míry známe „svého horského vůdce“.

 

Naštěstí nežijeme ve světě sami. Svým jednáním působíme na okolí a to právě může být dalším zdrojem poznání sebe sama. Praktická zkušenost jiných a především jejich zpětná vazba může být účinnou zbraní proti naší slepotě.

Pojem zpětná vazba budí u někoho představu chvály u jiného kritiky. Zřídka obou současně. Člověk potřebuje a dostává obé. Občas je neumí číst, občas nechce. Jak často tedy nasloucháte svým kolegům, svým podřízeným? Ptáte se, co na vás oceňují a co ne? Co by vám doporučovali změnit? Generální ředitel, se kterým spolupracujeme, nás v poradenském projektu žádal, abychom mu pomohli získat od jeho podřízených zpětnou vazbu s tím, že jemu ji přímo nejsou ochotni poskytnout. Skutečnost byla jiná – během pravidelných individuálních rozhovorů se jich aktivně neptá. Podřízení tedy netuší, že ji chce slyšet.

Nejlepší manažeři, především leadři jsou vděční za zpětnou vazbu, zvláště za negativní. Stává se, že čím je výše postavený člověk ve společnosti, tím méně pravdivých informací o tom jak působí na jiné se mu dostává. Při rozsáhlých výzkumech zvláštností manažerů 500 nejúspěšnějších firem (Fortune) se ukázalo, že čím je kdo výše na žebříčku, tím častěji záměrně sbírá negativní zpětnou vazbu a kritiku. Příčina a následek jsou pravděpodobně v opačném pořadí.

 

Když už máte ujasněno, co chcete a jací jste teď, můžete se vrhnout do tvorby vlastního osobního plánu. Tedy plánu cesty, jak se dostat ze současného stavu k žádoucímu ideálu. Nebo jak se aspoň přiblížit. Ale člověk sám, byť ukázněný a cílevědomý, se může mýlit při volbě cest. Mimoto jej bude stát příliš mnoho energie, pokud to bude dělat jako sólista. Potřebuje přátelskou a často i profesionální podporu. Cesta od reality k ideálu se může zdát dlouhá, někdy i nekonečná…

Na osobnostní rozvoj tedy nebuďte sami. Najděte si skupinku stejně „postižených“, se kterými se povzbudíte navzájem. Uspořádejte rozvojový program ve vaší firmě, můžete tak společně pracovat na schopnostech, které jsou v souladu s firemní stupnicí hodnot. A pokud nechcete pracovat ve skupině a jako bezpečné prostředí se vám zdá dvojice, využijte kouče, který vás bude ve snažení podporovat, držet vám palce na cestě k novému já. Řekněte si, proč se vám osobnostní rozvoj vyplatí. Budete výkonnější? Méně se nadřete? Zlepší se atmosféra na vašem pracovišti? Vaše vztahy doma? Budete lépe hodnoceni okolím? Máte šanci být povýšena? Nebo zkrátka budete „jen“ šťastnější a spokojenější…