Role emoční inteligence v managementu

Proč právě úroveň emoční inteligence rozhoduje o úspěchu?

 

 

 

 

Před dvaceti či třiceti lety byl za ideál manažera považován člověk s vysokou mírou rozumové inteligence, s dobrým vzděláním a zkušenostmi z řídící  praxe. Klíčem k úspěchu byla dovednost řídit.

V devadesátých letech nastala u nás éra ideálu – vysokoškolsky vzdělaného člověka s praxí a titulem MBA. Dnes jsou jich u nás již stovky. Přesto se nemůžeme chlubit obecně vysokou úrovní managementu.

Známe velmi vzdělané lidi s  vysokou mírou rozumové inteligence, kteří nejsou jako manažeři příliš úspěšní. A také méně vzdělané, s menším  rozsahem znalostí,  ale  velmi úspěšné. V čem je příčina? V rozdílné úrovni jejich emoční inteligence.

V osmdesátých a devadesátých letech byly především v USA prováděný rozsáhlé výzkumy snažící se zjistit proč je to tak.

Ukázalo se, že nejdůležitější složkou osobnostní výbavy úspěšného manažera je emoční inteligence.

 

Co je toho příčinou?

Proč právě úroveň emoční inteligence rozhoduje o úspěchu? Je to proto, že manažerská práce je práce s lidmi a mezi lidmi. Na rozdíl od práce technika specialisty nebo výzkumníka, který si občas může vystačit i sám. Do té doby než bude potřebovat spolupráci kolegů.

 

Co je to ona zázračná emoční inteligence?

Je to komplex osobních kompetencí, které umožňují manažerovi získat  pro věc jiné lidi, vzbudit jejich motivaci a vytvořit dělný a také nadšený pracovní tým.

Podrobněji se podívejme na jednotlivé složky emoční inteligence, které to umožňují.

 

Struktura kvalit emoční inteligence

D. Goleman je popisuje ve své česky vydané knize Práce s emoční inteligencí (Columbus 2000) jako schopnosti vztahující se k vlastní osobě a kompetence v oblasti mezilidských vztahů.

Ty druhé nemohou úspěšně fungovat bez rozvinutí prvních – alespoň na určitou úroveň.

Kompetence vztahující se k vlastní osobě vycházejí z těchto schopností: Jsou  to schopnost sebeuvědomění, schopnost sebeovládání a motivace k vyšším cílům. V tomto článku se soustředíme právě na ně.

 

Základem je sebeuvědomění.

Aby je člověk získal, musí se podívat sám do sebe a naučit se pochopit vlastní emoce, uvědomit si co cítí a proč. Pokud má zlost, musí si ujasnit proč ji má, pokud je sklíčený, musí přijít na to, co to vyvolalo.

Příčinu emocí potřebují všichni znát proto, aby ji dokázali odstranit nebo se s ní na vědomé úrovni vypořádat. Potřebují ji pochopit proto, aby si emoci uvědomili a nereagovali pod jejím vlivem nevědomě, aby nebyli v její moci. Uvědomění vlastních pocitů je důležité proto, aby člověk pochopil, že myslí a jedná právě pod vlivem toho či jiného pocitu. Pokud je např. rozmrzelý, je s to jednat příkře, nevlídně a nekooperativně. Vůči lidem, kteří rozmrzelost nevyvolali – a co je horší – i vůči lidem, na nichž mu velmi záleží.

Manažer by mohl „zkazit“ vyjednávání důležité věci tím, že jeho styl bude momentálně pro partnera tak nepříjemný, že jednání nedopadne dobře. A to jenom proto, že manažer byl momentálně sklíčený nebo měl zlost na někoho jiného, což se projevilo v jeho volbě slov, tónu hlasu, neverbálních projevech – „zářilo to“ z něj. Emoce totiž „žijí vlastním životem“. Vznikají téměř bleskově, působí intenzivně a ihned, avšak doznívají pomaleji než myšlenkové pochody.

 

Negativní emoce umožnily lidem přežít. Co dnes?

Ovlivňují nejen způsob jednání, ale i pracovní výkon každého. Poněvadž většina emocí má negativní dopad na psychiku člověka, pracovní výkon jde obvykle dolů. Zlost, strach, rozmrzelost, zklamání, pocity křivdy, smutek, sklíčenost jsou častější než radost, nadšení, uspokojení, veselost. Je to v lidské přirozenosti, člověk je historicky naprogramován jako tvor, který musí bojovat o přežití a soutěžit o získávání a udržování dobrého postavení. Emoce s negativním nábojem spíše vyvolávají obranné nebo útočné reakce, pozitivní emoce člověka do značné míry v boji o přežití demobilizovaly.

Jenže v současnosti vyhrávají ti, kteří dokáží pracovat v týmu a jednat velmi kooperativně a otevřeně přátelsky. Nebojují o pozici vedoucího smečky, nesoupeří navzájem. Soupeřivost obracejí navenek – vůči svým konkurentům. Uvnitř týmu dokáží probudit své pozitivní emoce – přátelství, spolupráce, radost z blízkosti druhého člověka. Nebo tak alespoň umí jednat i když se momentálně necítí dobře.

 

Nakažlivost – problém? Ne, příležitost.

Emoce jsou totiž nakažlivé. Mnoha pokusy bylo prokázáno, že společenské klima nebo nálada je výrazně ovlivňováno projevy emocí jednotlivců. Klima a nálada v malé skupině, zcela závisí na emočních projevech vedoucího nebo toho, kdo přijde první nebo kdo má největší neformální vliv. Dokonce i člověk s velmi malým vlivem může skupinu infikovat rozmrzelostí, strachem, hněvivostí. Proto je velmi důležitý nejen samotný rozvoj emoční inteligence, ale také s tím spojené emoční discipliny. Ovšem sebeovládání je samo o sobě součástí rozvoje emoční inteligence.

Překonat svou pudovou touhu po občas bezohledné cestě k osobním úspěchu, vítězství nad kýmkoliv, se musí člověk „naučit“ pomocí rozvoje emoční inteligence. Ta není lidem dána jako talent nebo vrozená kompetence. Tu se musí člověk v životě naučit v průběhu zrání. Je typické, že emoční inteligencí vynikají někteří starší lidé, mladí mají výraznější sklon k soupeření.

 

Sebehodnocení – znát své hranice

Součástí sebeuvědomění je pevné vědomí vlastní ceny a jasná perspektiva cílů, kterých chce člověk dosáhnout. Zde bývá další kámen úrazu našich manažerů. Občas nemají ujasněnou hierarchii svých hodnot a vlastních osobních životních cílů.

Snad je to důsledek minulého dlouhé období, kdy se lidé nemohli realizovat, možná je to důsledek výchovy a vzdělání, které nevedou k tomu, aby se lidé naučili stanovovat si své cíle. Často žijí spíše reaktivně – vypořádávají se s problémy, které je potkají, využívají příležitostí, které se naskytnou. Pokud nemají ujasněnou perspektivu a cíle, jsou náchylní postupně využívat různých příležitostí, které se jim zdají být lákavé. A také jednají podle svých neuvědomělých popudů.

Takto mohou pokračovat tak dlouho, dokud se příležitosti objevují. Pro talentované a vzdělané lidi je příležitostí dostatek. Jenže střídání zaměstnání na různých pozicích a v různých oborech zřídka vede k tomu, že se z člověka stane vynikající manažer nebo specialista v nějakém oboru.

 

Vlastní cena

Pro úspěch manažera i specialisty a konec konců každého člověka je extrémně důležité ujasnit si vlastní cenu a perspektivu vlastních osobních cílů. Pak může žít aktivně, půjde za svým cílem, nebude plýtvat časem a silami na zkoušení „výhodnosti“ příležitostí.“

Emoční sebeuvědomění a sebeovládání na základě poznání vlastních emocí a hodnot je rozhodující pro úspěch ve všech povoláních, které mají co činit přímo s lidmi. Od manažerů, přes finanční a jiné poradce, pojišťovací pracovníky po prodavače a samozřejmě lékaře a ošetřovatelky. Není důležité snad jen pro profese sólistů v různých oborech. Jenže i oni mívají rodiny a přátele, je pro ně přinejmenším výhodné.

Dosáhnout tohoto sebeuvědomění není snadné. Emoce jsou vývojově starší součástí psychické činnosti, jsou založeny na principu boje o přežití a zachování rodu. Sídlí v podkorových částech mozku i když jejich působení u lidí je závislé na nejrozvinutějších částech mozkové kůry. Je dobré si uvědomit, že úroveň emoční inteligence není  vrozená, na rozdíl od známého IQ je EI nebo EQ možné a nutné získat a rozvíjet během života.

 

Sebeovládání

Po pochopení příčin vlastních emocí se člověk snadno naučí sebeovládání, získá schopnost zvládat okamžité impulsy a emoce. Pro manažery je to mimo jiné důležité proto, že to umožňuje nejen udržet si chladnou hlavu při řešení problémů, ale také schopnost snadno se přizpůsobit změnám, přijímat dobré nápady, podporovat inovace a získávat nové informace.

 

Osobní kompas

Poté, kdy si manažer ujasní vlastní osobní životní cíle a priority, může svou ctižádost napřít směrem, který v důsledku povede k jejich dosažení. Cesta k ujasnění osobních životních hodnot a cílů není snadná. Manažer jí ovšem musí projít proto, aby si dokázal ujasnit, jak a čím se při své práci bude přibližovat k těmto cílům. Samozřejmě hodnotou pro velkou část lidí je rodina, osobní vztahy, možná majetek, určitě osobní úspěch. Ovšem pořadí těchto cílů a jejich konkretizace je věcí každého jedince.

Otázkou pro mnohé obtížnou bývá jak spojit osobní cíle se svou manažerskou prací. Má to vůbec smysl? Není rozumnější oddělovat osobní život od pracovního? Zní to lákavě, ale reálně to nejde. Manažer myslí na svou práci a problémy doma, na dovolené, kdykoliv, na svou rodinu, děti, domov myslí i v práci a snad se i z toho těší.

Do určité míry je možné oddělit oblasti uvažování podle toho v jakém prostředí člověk je – doma, v práci, na dovolené. Jenže emoční složku oddělit nelze, vznikl by schizoidní člověk, který by byl šťastný v práci, nešťastný doma nebo naopak a nevěděl by o tom. Jeho emoce by byly přímo podřízeny prostředí. Vznikl by tak emoční otrok prostředí.

 

Co motivuje

Jestliže lidé v organizaci nechápou skutečný smysl počínání, pak je manažer nikdy nedokáže podnítit k vyššímu výkonu, nezíská od nich nic, než to, za co jim přímo zaplatí. Příklady řady společností, kde lidé pracovali s nadšením a proto, že chtěli dosáhnout jim jasného a společného cíle, ukazují jaká je síla vědomí hodnot a společného vzájemně podněcovaného úsilí. Jako příklad může sloužit Genomics – jedna ze dvou firem, která popsala lidský genetický kód.

Manažer, který má osobní cíle, ujasněné pořadí hodnot a ví co je  „vyšším“ cílem podnikání v jeho společnosti, tedy posláním nebo vyšším cílem služby v organizaci, může promítnout některý ze svých osobních cílů právě do této mise. Může také zjistit, že jeho osobní cíle se nijak nedají sloučit s cíli společnosti. Pak se musí rozhodnout, jestli zůstane a bude dál žít ve stavu nespokojené rozmrzelosti a bude tudíž neúspěšný nebo průměrný.

Nebo zjistí, že vyšší cíle činnosti jsou v souladu s jeho osobními hodnotami a může je proto transformovat v souladu s cíli společnosti. Bude se cítit dobře, získá optimismus, má šanci stát se manažerskou „hvězdou“ bude-li chtít. Je totiž schopen motivovat sebe i jiné k vyšším cílům. Bez této motivace, je práce šedivá, nudná dřina.